T mínus 30 dní

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Václav Novotný

Kategorie: Články

Tak už se to blíží, za měsíc odlítám do Himalájí, v hlavě to trochu začíná šrotovat, člověk neustále řeší nějaký úkoly spojený s expedicí.

Tak jsem se rozhodl něco o tom napsat. Jednak nějaké info ze zákulisí celé té akce a jednak i možná nějaký myšlenkově-filosofický průjem (záleží kolik mám v zásobě tabáku).

Tak kde začít? No možná někde v dětství, když jsem se třeba ve 14 letech téměř plazil pod vrcholem Razoru (Slovinské Alpy) a hrozně se bál, že uklouznu a zřítím se. Jen podotýkám, že to byl normální turistický chodník. Střih. Březen letošního roku, Triangle du Tacul, cesta Babylon circus. Už asi 5 minut se hrabu nesourodým sněhem ve velmi prudkém svahu, místo očekávaného ledu jen kupa krupice (sraček). Začínám ztrácet morál, mám nataženo asi 40m bez jediného jištění. V duchu (vlastně dost nahlas) si říkám: do piči proč raděj nesedím doma na prdeli! Nebo proč raděj nechodím na ten Razor :-).

Za těch asi 10 let co se pohybuju v horách krůček po krůčku zkouším vyšší a vyšší kopce, těžší a těžší cesty. Osmitisícovky mě hrozně fascinovaly, koneckonců jsou hrozně vysoký, nepřístupný, tajemný. Psaly se na nich příběhy, které berou dech a testují člověka až na dřeň. A tak jsem hltal jeden příběh za druhým – Mallory, Hillary, Venables, Bonatti, Hornbein. V roce 2009 jsem je (osmitisícovky) viděl poprvé (Annapurna, Dhaulágirí, Manaslu), tenkrát mě ani nenapadlo, že za 6 let se pokusím na jednu z nich vyškrábat. Tenkrát jsem obdivoval Martina Minaříka, jehož život vyhasl právě ten rok někde na Annapurně. Holt Lidé odcházejí, hory zůstávají. Nicméně když jsem postupně objevoval krásu alpinismu, někde tam vzadu v koutku se rodila neurčitá myšlenka to zkusit, lákadlo příliš velké …

Loni v Peru jsem se rozhodl, že letos zkusím nějaký vyšší kopec – buď něco v Tadžikistánu nebo opět v Peru Huascarán. Jenže na podzim se vrátil Jirka Švihálek z Dhaulágirí s tím, že plánuje skialpovou expedici na Cho Oyu … asi týden mi to vrtalo v hlavě. Chci jít na takový kopec (rozuměj komerční?), ale na druhou stranu, kdy jindy budu mít příležitost se vydat na osmu s parťákem který „mi sedí“? Takže jeden telefonát, setkání v Brně a už plánujeme expedici Cho Oyu 2015. O plánování tohoto výletu, domlouvání s Trávou atd se tu rozepisovat nebudu. Každopádně Cho Oyu se ukazuje jakožto nejpopulárnější Osma pěkně mastné (cena BC servisu nešla pod 7000 USD). Někdy před vánocema objevuju na lezci nenápadný inzerát nějakého Pavla: Nejel by někdo plnit cíle nejvyšší (Cho Oyu, Manaslu). Zkoušíme pár mailů a se Švihim přesouváme pozornost k Manaslu – výrazně levnější kopec, sice zrádný kvůli lavinám, ale má i výhody v treku do BC a lepší aklimatizaci, v porovnání s Cho Oyu seriozní kopec :-).

Švihi má pád v Tatrách a natažené vazy z koleni, takže na to celé zůstávám sám. Jedu do Prahy a od Pavla se dozvídám, že byl loni na Korženěvské s Tomášem Kučerou z Jihlavy. Moment s Tím Tomášem? Toho já ale znám! Je to borec, kterýho znám z triatlonu a především si jej neuvěřitelně vážím (když jsem lezl nejlehčí cesty na Drátníku on už šlapal na Chan Tengri a byl pro mě Pan Horolezec). Takže si plácáme a tím se utváří lezecké družstvo Pavel Burda, Tomáš Kučera a já :-). Jádro expedice ještě tvoří dva mladí kluci z Ostravy, nakonec se přidává i skupinka kolem Krejčuse (ano mí kamarádi z Jablonce, lyžaři) a Martin s Karlem alias Beton ski team. Celkem tedy expedice čítá 10 členů. To jsme asi někde na začátku června. A to přeskakuji zemětřesení, které otřáslo i našimi plány, asi měsíc vůbec nevíme zda budeme moct odletět. Nicméně hora stojí a náš výlet je nejlepší cestou jak dostat do Nepálu peníze.

Od té doby se neustále za pochodu něco řeší, využívám svých kontaktů z outdooru a rozesílám žádosti o podporu, sháníme stany, jídlo, vybavení, šijí se péřové kalhoty. Téměř každá diskuse s horolezci se stočí na téma jaké boty? Jaký stan, jak jdou přípravy? Expediční lékárnička, předpověď počasí … všechno tohle a taky milion dalších věcí, přeci jen jsme skupinka 10 lidí a něco domluvit dá práci. A to zastupuji skupinu horoplazů, skialpinisté to mají ještě těžší.

Celý ten kolotoč emailů a telefonátů se začíná vyplácet – sehnali jsme nějaké peníze, FB profil (hlavně díky Pavlovi) šlape, vybavení kompletní. Nakonec jsem přes známé dostal výškové botky AKU, mám je vedle postele :-). Za 14 dní posíláme za naši skupinku cargo (stany, jídlo a další vybavení). V práci se mi neustále šéf posmívá (v dobrém), že nechápe co z toho mám, šlapat měsíc nahoru a dolů na jednom kopci. Ale podporu mám, vždyť je sám horolezec s pár slušnými výstupy. Snažím se číst co nejvíc horolezeckých knih, aby měl člověk představu jaké se dělají chyby, co nepodcenit. Studuji výškovou fiziologii, abychom se vyvarovali co nejvíc problémům s otokem plic a mozku, dokázali včas otočit. Studuji léčení omrzlin. Snažím se nepodléhat panice a pozitivně působit na své blízké, kteří si uvědomují riziko s tím výletem spojené. No a samozřejmě se snažím trénovat, i když díky vytrvalostním sportům – běžky, běhání, triatlon – jsem na tom fyzicky dobře a v podstatě na tuto expedici trénuji asi tak 20 let :-D.

Tak držte palce, ať nám poslední měsíc uteče, dořeší se poslední problémy a než doletím, opět něco vtipného vymyslím;-)

Skol!

• Předchozí
• Následující