Salám Ismarlik - turecké Geyikbayiri

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Petr Ehl

Kategorie: Články

V lezecké komunitě je tato oblast už dávno profláklá, prý tam byl už každý, no já ještě ne, tak proč si nedopřát na chvilku oddych od zimy, sněhu a běžek a práce. Doplnil jsem partu lidí z Liberce a Turnova a vyrazili jsme v šesti vstříc novému dobrodružství trochu východně a jižně.

Překvapení už na začátek: místo složitého přesunu, měl jsem odvoz až na letiště, diky kámošovi z práce, který jel na služebku do DE. Na letišti zjištění, že mám v báglech víc než je záhodno (asi tak 24kg), proto jsme rozstrkali moje krámy po baťozích, v kterých bylo trochu více místa. Ponaučení: nebrat zbytečně věci ve sklenicích. Kingáč bude na moje Pesto v báglu ještě dlouho vzpomínat. V průběhu letu další překvapení: parádní jídlo od Turků, včetně vína a nevím čeho všeho. V Istambulu jsme vyměnili letadlo a doletěli brzo ráno, asi ve 3, do Antalye. Naštěstí někoho napadlo dopředu objednat odvoz do kempu, takže u východu nás vítali s cedulí Climbers Garden. Tak jsem nasedli do mikrobusu asi pro 20 lidí a frčeli někam výš než je hladina moře. Ve 4 ráno jsme obhlídli kemp, celkem narváno tam bylo a obsadili skoro poslední volná místa a šli spát. Ráno nahlášení na recepci, rychlá snídaně a honem lízt.

Přímo nad kempem leží pás skal, asi 50m vysoký a nekonečně dlouhý, se spousty sektorů. Slunce hřálo, každý si vybral cesty své obtížnosti a do večera bylo co dělat. Poznatek z prvního dne: koupit nové lano, delší a lehčí a neřešit po každém slanění zkroucení (ještěže jsem si sebou vzal starou dobrou osmu). A takhle to bylo i další dny, kromě toho slunce. Těch sektorů tam je mrtě, kempy asi 3 a každý si tam určitě vybere. Nám se nejvíc líbilo v sektoru Dragon a Sarkit, kde jsou parádní cesty od 6a do 7c+. Je libo lízt po krápnících nebo naopak po řezavých škrabkách? Není problém, je tam všechno. A je toho tam mraky, jeden lezeckej život nestačí.

Je třeba se zmínit, že kromě lidí, objevuje se v kempu nebo hned vedle, taky dost zvířat. Každý ráno jsme měli s Héďou H/C budíček od sousedovic kohouta, poprvé ještě za tmy a pak opakování až do snídaně v intervalu cca jedné hodiny. Ostatní na tom nebyli lépe: Kingáč s Franzem měli to štěstí a budili je kuňkající žáby. Kryska s Magnuskem si zase zvykli na psí budíček (to ostatně my všichni) a brzo vstávající partu Poláků. Další skvělou vlastností místních zvířat je kleptomanie. Héďa určitě ještě teď oplakává půlku lovečáku a sejra co mu sežrala kočička. Když už jsem narazil na jídlo, nedaleko mají výborného pstruha, říkají mu Alabalik. Mňamka. Taky není od věci dát si k pití Ayran, což je takový acido kokteil s brčkem plus sůl navíc.

Ale zpátky k lezení. Jeden den došlo i na sektor Trebena, jež je trochu více vzdálen od našeho kempu.Už ne, co by kamenem dohodil (ledaže byste byli Železný), ale asi tak 45min pěšky. Opět parádní lezení, trochu jiného charakteru. Leze se po sloupech, krápnících, hadech. Dokonce v jedné cestě jsme objevili vysutý komín, co víc si člověk může přát, že.

Jenže na to aby se něco vylezlo se člověk musí nejdříve pořádně najíst, a když už nestačili zásoby z domova, šlo se pěšky dolů do vesnice na zdejší vyhlášené trhy. Šli jsem tam v neděli, cestou stopovali asi 2 auta, nakonec po 1,5h chůze došli k trhům. Základ je nechodit nakupovat jídlo, když má člověk hlad. Proto jsme si nejdříve sedli ke stolu jedné restaurace a objednali si Gösleme, místní pochoutku. Taková palačinka se sýrem a zeleninou, maso v neděli asi Turci nejí. K tomu jsme dostali talíř zeleniny, konvici černého čaje. A když jsme se tak pěkně najedli, šli jsme mrknou na ty trhy. Cestou zpět už jsme byli se stopem úspěšnější a u kempu nahoře tedy asi za 10 min. Takže jsme mohli jít odpoledne zase lízt.

Za těch 8 dní co jsme měli na lezení, jsme vynechali celý den akorát jednou. To jsme si půjčili v kempu auto (25Euro/den) a v šesti vyrazili na návštěvu Antalye. Už z prvního kopce většina posádky litovala, že si mě vybrali jako vozku. Základ je neslevit a to i na navlhlé silnici a s brzdami v bůhvíjakém stavu. Řízení po Turecku je kapitola sama pro sebe: pravidla se tu moc nedodržují, člověk musí mít pořád oči na šťopkách, sledovat nejlépe, i co se děje na chodnících, aby mu pod kola nevjel třeba skútr. Pro snadnější orientaci jsme to parkli rovnou u moře a vyrazili na kebap, koupili Türkish Delight (pěkně nechutná turecká laskomina, ale asi jsme si jen koupili špatné balení a to hned 5x) a Sultánský čaj, protože ten prý kupují všichni Češi (stejně jako Němci a vůbec všechny národy světa). Chvilka flákání u moře a opět jeden kebab (já polívka a salát, kterej mi stejně nakonec nedonesli a tak jsem ujídal klukům). Na večer jsme se v pohodě vrátili nahoru do kempu, cestou teda ještě nakoupili asi 5 kilo šťavnatých pomerančů u místních farmářů. Večer přišla řada na Bang! (díky Kladeňákům, jinak bych to tam vezl úplně zbytečně) a samo nějaké to tvrdé z vlastních zásob a že bylo z čeho vybírat (Rum, Captain Morgan, Hruška, Kalvádos, zase Rum).

Následující dny jsme strávili lezením v sektorech nad kempem, dostalo se i na nádherné 6c Amazon po škrabkách, 40m lezení spojených délek, bomba sokol Cristal Crag či silovou cestu 6b+ Saxafon po krápníku v jeskyni. Před odjezdem ještě jedna návštěva trhů - ověřené Gösleme (v sobotu dokonce můžem i s masem), cestou jsme potkali jednu želvu živou a jednu rozjetou. Zpátky snadno stopem. A tak už když jsme všechno vylezli, snědli a vypili, tak tradá domů, opět s mezipřistáním v Istambulu, pak do Prahy, místo Podolí ale do Dejvic a do prdele v Liberci byla pěkná zima.

• Místo: Turecko - Geyikbayiri
• Termín: březen 2013
• Osazenstvo: Kryska, Magnusek, Kingáč, Franz, Héďa a já
• Nejoblíbenější jejich a jídlo: Gösleme a Alabalik
• Nejoblíbenější jejich pití: Černý čaj (hektolitry) a Ayran a Efes (pivo).
• Nejoblíbenější zvířátko: sousedovic kohout

Více fotek: Geyikbayiri (Turecko)

• Předchozí
• Následující