Chamonix Envers 2019, všechno je špatně a poláci jsou všude

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Petr Ehl

Kategorie: Články

Tak pěkně po pořádku

Technologie jde stále dopředu, Plizi vyměnil skvostnou nástěnku za Whats App a nahání kumpány do auta neb se chystá s Ondrou do Chamonix něco velkého vylézt.

Skočím na návnadu přihazuji Tomka, kterej o tom ještě neví. Krátce ho ještě znejistím svými pochybami jestli to koleno zvládne, ale po hlášce „bylo by to zklamání, já už chci konečně něco vylízt!“ ho v tom nemůžu nechat a jedu. Nabíráme ho v Praze na Zličíně, kde by určitě nechtěl žít každej, prostě opak Českých Budějovic. Když už se vymotáme z parkáče supráče, nic nás už nemůže zastavit. Ještě kapku nafty do útrob nezničitelné oktávky a hurá do Chamonix.

Plizi má zřejmě absťák a odřídí si to celé sám. Kousek před Argentiere to zalomíme v kempu a parádně se asi 4 hodiny prospíme. Hlavně Tomek je ráno stěží svěží.

Malá zastávka na nezbytné kafíčko ve městě, trochu nakoupíme a pokračujeme do Chamonix, kde se toho moc nezměnilo, všude spousty lidí a elektrokol a plné parkáče. Pro jistotu zaparkujeme co nejdál to jde a vyrazíme na nákupy. V klucích se zřejmě probudila čtenářská vášeň a tak za hesla „kolik průvodců na Chamonix máš, tolikrát jsi člověkem“ vykupují největší krám. Já odolám, protože jsem nakoupil ALE piva a těším se na Bombardeera. Toho dám ještě u auta u vrtulníkářů, tradiční parking v La Praz. Plizi předvádí vrchol umění jak nacpat asi tunu věcí do malého baťůžku. 

Vycházíme společně nahoru, Tomek se stydlivě drží pozadu. Říkám mu, že na něj když tak čekáme na vyhlídce na Dru, jenže každý si zvolil jinou cestu nahoru a tedy i jinou vyhlídku. Já mám zřejmě sociální náladu vyrážím nad Monteenvers proti největšímu proudu turistů někam do výšin, místo abych sklesal dolů na ledovec Mer de Glace. Zastaví mě telefon od Tomka, kde teda čekáme a následně od Pliziho, kde se jako flákáme. Vyzvednu tedy Pliziho na terase a jdeme za Tomkem, který se už nemůže dočkat ledovce.

Dál je to obehraná písnička, žebříky, suť, led, sklo, trhliny, zase suť a žebříky. Na Envers přicházíme s Tomkem už pěkně prošití, Plizi asi kilometr před námi. Kousek od chaty, první nepříjemné zjištění - parádní místo na stany nám vyfoukli poláci. Trochu nadávky, zachováme chladnou hlavu a nacházíme dolejc jiné místo. Postavíme stan a čekáme na Ondru. Plizi stan nestaví, protože ho nemá. Vaříme, už je skoro tma, a tu se zjeví Ondra. Musel jít zřejmě po čuchu, bez čelovky zamířil rovnou k večeři. Ještě před spaním skočí s Plizim na kus řeči a čaj.

Ráno jako malované, s Tomkem moc nespěcháme, cesta kterou jsme si vybrali, nemá ani 300 m, času dost. Navíc kluci nám ji doporučili jako vhodnou na rozlez. Oni už dávno sbalení, procházejí kolem nás. Ondra mě ještě obral o cepín, prej ho nebudu potřebovat. Dobrá tedy.

Po snídani vyrážíme s Tomkem směr chata, kluci už dávno u nástupu své cesty. Kousek po ledovci a přicházíme pod naší cestu, kde je asi 5 lidí. Jsou to poláci, asi ti, co nám vyfoukli místo na stan. Jeden mi říká, že tak za hoďku máme šanci. Mně se to od začátku moc nezdá, říkám Tomkovi, pojď někam jinam, jenže ten se zamiloval do nástupové plotny natolik, že se nechtěl ocaď hnout. Dobrá tak tedy počkáme, máme čas. Po hodině furt tvrdneme po nástupem. Začínám být už hodně nervózní, a snažím se Tomka podruhé přesvědčit. Neuspěji, no tak jo, počkáme ještě, zatím si dám tyčku.

Po hodině a půl konečně naskakuji do plotny (doslova), protože tam je pěkná odtrhovka. První délka se zdá už od pohledu hladká a taky že jo. Asi u třetího nejtu beru za expresku a hákuju. To to pěkně začíná. Druhou délku jde Tomek. Další délky jsou už lezitelné za předpokladu, že vás nebrzdí poláci. To byl bohužel náš případ. Zase nadávám. Jsou jako kobylky a jsou všude. Asi v půlce cesty je už po 17cté, Tomek se mi snaží naznačit, že to máme otočit. Říkám, ještě jednu délku a pak uvidíme. Tu si vylezu sám, Tomek už je myšlenkama na sestupu. Ok, nemá to cenu, tímle tempem budem nahoře se setměním a slaňovat v noci se nám nechce. Otáčíme, po 3 dýlkách jsme na ledovci a míříme na pivo. Náladu vylepšuje třetinka Local Beer IPA, pro Tomka Weizen s příchutí mateřídoušky, jedno že za 6.50 éček po kuse.

Večeře, kluci tu nejsou, asi to vylezli brzy a šli si dát ještě něco krátkého, říkáme si. Už je tma a kluci furt nikde. Když už skoro usínáme, přichází kluci a chtějí se s námi podělit o zážitky dne.

Dráma, zaseklé lano, prusíky, nůž a lano v tahu. Usínáme aspoň s dobrým pocitem, že jsou zpět živí a zdraví. Ráno u snídaně na kterou jsme si přivstali si vybíráme další cestu. Říkám, že pokud by se měla situace opakovat, raději půjdu lézt někam jinak. Už z dálky vidím u nástupu 2 dvojky. To je v háji, ještě není osm, v kolik sakra vstávali? Ale třeba lezou jinou cestu, uklidňuju se. Přicházíme po ledovci ke stěně a já poznávám týpky z předchozího dne. Do prdele, zase ti poláci. Mě asi jebne.

Prej Bad luck. Jelikož si uvědomuji, že to je poslední den lezení tady, začínám lehkou výhružnou konverzaci v angličtině. „Kvůli vám jsme včera museli slanit, nestihli bychom to vylízt, tak doufám, že dneska budete rychlejší“, říkám. Asi si to vzali k srdci, dost se divím. Cesta parádní, spárky od prstové po žáby, sokoly, plotnové lezení, našly se i kolmé až převislé délky nebo třeba komín. Nebejt těch poláků, které jsem samozřejmě opět dolezl, nemělo by to chybu. Už nemám sílu ani nadávat. Jen nervózně sleduji čas a říkám si, to je v háji. Naštěstí po asi 10 hodinách jsme konečně na vrcholu a rychle slaňujeme dolů. Taky nás trápí zaseklá lana, na řadu přichází vylanění jedné délky, jinde zase rozhovor pošli mi nůž – žádnej nemám. No a nakonec jsme v 21:00 dole na ledovci, dokonce máme všechen materiál a oddychneme si. Je nám jasné, že teď večer už dolů nesejdem. Volám Plizimu, kterej na nás čeká dole a asi kroutí pěkně hlavou, co to zůstalo tam nahoře za materiál a nemyslí tím své lano. Ubezpečuje mě, že děláme dobře, že bude možná jen lehce pršet, nic dramatického. Ještě v noci skouknu oblohu, všude hvězdy, spokojeně jdeme spát. To nám ale dlouho nevydrží. V průběhu noci, asi 3 přepršky i s kroupama. No potěžpánbůh, to bude ráno sestup. Balíme mokrej stan, bez snídaně vyrážíme v dešti dolů. Modlím ať alespoň nelítají blesky, čeká nás sestup po železe dolů na ledovec. Ještě než dorazíme k prvnímu žebříku, práskne hrom, zakrátko i blesk. Připosranej lezu dolů, chvílema i vodopádem. Konečně je poslední žebřík za námi, hooodně si oddychnu. Ne nadlouho, cestu nám komplikuje kluzká skála a z ní přeskok do mokré sutě. Moc se mi do toho nechce, otočím se na zmoklého Tomka jestli to odjistíme. „Mám cajky až někde dole v báglu, nechce se mi to vytahovat“ přichází odpověď. Tak se přemluvím a jdu do toho. Povedlo se, žijeme, jsme na ledovci, teď už jen další žebříky na horu k Monteenvers asi to přežijeme. Nakonec se nás tomu nahoře zželelo a už nic dolů neposlal. Scházíme tedy dolů k autu, já skoro kantáre a dáváme hned pivo, převlíkáme, nakládáme. Tak to byl zase jeden výpad do Chamonix za žulou.

Chamonix, Envers, srpen 2019

Tout va mal, 6b+ A0 (500 m), Aiguille de Roc (Plizi, Ondra)

Le Marchand de Sable, Tour Rouge, 6a, 5 délek = pytel, (Éfa, Tomek)

Bienvenue au Georges V, 6a+(370 m), 1^st Pointe des Nantillons, (Éfa, Tomek)

• Předchozí
• Následující