Okopání zahrádky Motykou, slovy klasika: „jelita si tady dali sraz“

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Super User

Kategorie: Články

Šochy zase jednou upekl kus koláče, prej jedeme na Glockner ještě mi tam něco zbývá. No tak jo, ještě jsem tam nebyl, těším se. Slovo dalo slovo a jelo se. Jenže na Slovač, do Tater a bez Šochyho. „Buď GG nebo nic“, píše doktor. V Alpách napadlo mrtě sněhu, volíme místo Zvoníka Lomničák a jeho JV stěnu.

Tři tejdny se flákám, doléčuji se z něčeho ani nevím z čeho, těšení nepolevuje. „Volové, serete mě, jak je to s tím spaním na Lomničáku?“, píše Šochy do už rozjeté diskuze. 650 Éček za noc je ale i na doktora moc a zůstává doma. Zbytek jede, v peněžence kolem 80 E (někdo ani to ne), to se nějak vyřeší.
Vyrážíme z LB v pátek neb je svátek brzo ráno. Domluvení noví kámoši, Jirka a Jirka, svádí boj mezi Arcem a Tatrami. Zima vs. teplo 1:0. Lehce po čtvrté odpoledne už vyrážíme s plným žaludkem z místního bufetu a plnou bagáží na Hrebienok a zakončíme pouť na Zámkovského chatě, kde jsem si dopředu rezervovali místa. Zima - teplo 1:1. Parádní chata, kousek ze Smokovce, Šariš, česnečka a teplá postýlka. Ještě před spaním jsme si zavzpomínali na staré časy než sa bratia stratia(li).

Budíček ve 3.30, ve 4 odchod po magistrále na Skalnaté pleso. Cesta k Lomničáku odbočuje kousek nad lanovkou doprava. Nojo jenže kdo má v té tmě a hromadě sněhu poznat, kde je druhá serpentina? Samozřejmě jsme došli až skoro do sedla, brodili se klečí (pod sněhěm) a nadešli to.

Už pomalu svítá, traverz na konec, tam hrana a díra do žlabu za ním se už rýsuje stěna. Neklesáme na mysli, skoba a pár friendů to jistí Jirka a Jirka slaňují do žlabu a já mám vybrat jištění a slanit jen ze skoby. Jsem prý nejlehčí, to je sice pravda, ale mám nejtěžší bágl (si nechávám už pro sebe) a začínám se bát. Uff, jsem dole, nic horšího mě už nemůže potkat, uklidňuji se.
Mé hodinky hlasí polojasno, nezbejvá než věřit. Před sebe i pod sebe vidíme, to je tak asi všechno. Traverzujeme svah k tušenému nástupu do Motyky. Sněhu je dost, možná až příliš podle lavinky dole pod stěnou. Zakrátko jsme u varianty nástupu Komárnický, je půl osmé, nacházíme první skobu, naházíme do sebe snídani a na sebe ty zatraceně velké baťohy. Otázka zůstává, proč je vlastně sebou máme?
Protože bez nich by to bylo moc jednoduché? Né tak to není.To byl totiž můj nápad, resp. Tomka někdy před rokem. Vylezeme to, přespíme někde nahoře a druhej den traverznem Vidlovej hřeben. Easy.

Velký baťoh má své výhody. Jako třeba, že vám pod ním není moc zima nebo že se do něj vejde víc jídla, které pak spořádáte večer na chatě (tedy aspoň jeho část). Má ale také své nevýhody. Za prvé je těžký a za druhé se s ním nevejdete do komína a za třetí se na něm zastaví víc sněhu, když vás právě zasypává prachová lavina. Což se stalo i nám někde v první i druhé třetině cesty, několikrát. Prča. Takže délka střídá délku, Jirka střídá Jirku, cesta se různě klikatí a není úplně v podmínce. Pak přijde řada na mě. Beru si pár friendů, vklíněnce, ňákou smyci, šroub si neberu a jdu na to. Do komínku se s tou károškou na boku baťohu nevejdu, lezu svislou část zprava, všechno namrzlý a v duchu si nadávám.

Nějak to přebojuji, vyhrabávám škvíru pro nejmenšího čoka a lezu dál. Chvilka nepozornosti, když zvedám nohu na stup a letím vzduchem. Dopad dobrý, nahlas si blahopřeji za postupové jištění, to ještě netuším že v této délce už poslední. Napodruhé to úsek už dávám. „Nalevo máš led“ slyším sesdola. „Vídím, ale nemám šroub“ bojím se odbočit a raději to dolezu přímo až na konec, kam stačí 40m lana a v duchu si nadávám. „ten šroub“ si říkám podruhé, nade mnou led a já nemám jak zaštandovat. Seknu cepíny, zapřu se o skalku, dobrý jistím. Jirka a Jirka nepokoušeli štěstí, vylezli to suše a pokračovali ledem a sněhem dál. V jedné délce si jeden Jirka asi z nudy, plete vánočku kolem drátu, čouhajícího ze sněhu a říká tomu štand. Jinak charakter většinou mixy, hodně namrzlé, ale málo ledu, v položenějších pasážích hodně sněhu, ty jdem současně. Lezeme nevímkolikátou délku, druhý Jirka mi přichystá bonbónek v podobě jištění v části, kde nejsou nohy ani moc ruce. Šahám po smyci, noha ustřelí, druhá taky a letím, cepíny za mnou. Tentokrát na druhým, proto asi déle. Beru to, ale to by už snad stačilo, ne? Dohrabu se podruhé k jištění vycvakávám a vylepšuji kroky a překonávám traverz. Tak to by bylo.

Odteď už to má bejt v pohodě. Jeden z Jirků, je jiného názoru, nicméně po chvíli už si to pelášíme (každej jinou rychlostí) sněhovým žlabem k vrcholu a modlíme se ať to drží. Druhej z Jirků se zřejmě nudí a přichystá zbytku bojovou hru nazvanou „Traverzni si chatu“ včetně přelezu několika zábradlí s finišem na vyhlídkovém peróně. Setmělo se, je prd vidět, všechno namrzlé, na rukavicích máme suché zipy. Zima – teplo 2:1.

Tady nezůstanem ani čtvrt hodinu, navíc na Vidlovém hřebeni leželo dost sněhu a dole v chatě leželo pivo. Kdo by se nenechal přesvědčit. Směr dolů normálkou trefujeme díky dobré duši hoského vůdce, kterej tam tudy šel někdy před námi. Mám toho celkem dost, jsem pomalej a to ještě netuším, že nás čekájí dolů klouzající řetězy ve svislých skalních úsecích.
Připadá mi to celou věčnost, po nějaké době se ocitáme v Lomnickým sedle. I když sněží, navrhuji zastávku na jídlo a čůrání. Ok, můžem. Dole na Skalnatém plese jsme co by mačka dup, díky sněžným tyčím bereme stopaře v podobě bakulí a míříme si to směr Zámka, kam docházíme někdy o půl osmé. Vyhřátá chata, studené pivo, teplá postel (podle délky asi dětská), zima – teplo 2:2.

Ráno vstaneme, hodinky hlásí mráček s deštěm, opravdu nekecám. Venku čerstvě nasněžíno, jako v pohádce. Blahopřejeme si k dobrému úsudku nezůstat na vrchu, načerpám do termosky vynikající bylinkovej čaj a šupito presto dolů k autu. Cestou dolů s Hrebienoku omamná vůně vznášející se nad partou výrostků seskupených kolem jedné slečny. A to prej mám rýbu, he. Říkám to pořád, hory léčí. Tak Tatry zas někdy dovi.

Resumé

  Zima vs. teplo...plichta
  Lomnický štít, JV stěna, Motykova cesta, cca 750m (pod)zimní podmínky.
  Čistý lezecký čas: 8,5hod ve třech lidech.
  Celkový čas Zámka-Zámka: 15,5 hod
  Osazenstvo: Jirka „Doudlebák“ Doubrava, Jirka Hušek, Éfa, (Šochy byl s námi alespoň duchem)

• Předchozí
• Následující