Kterak jsme se prošli po zimních Roháčích (27-31.12 2012)

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Petr Ehl

Kategorie: Články

Čtyř členná skupina, nejen členů HO SKOL, ve složení Bára, Honza, Týnka a Éfa se mezi svátky vydala na přechod Roháčů. Přípravy provázely zákazy a varování rodičů, kompletace materiálu od kamarádů i z půjčoven a samozřejmě kvalitní naplánování cesty. Někdo kompletoval méně, někdo více stejně tak tomu bylo i s plánováním, nejdůležitější však je, že se nakonec vyrazilo. A jak to všechno bylo se dočtete na následujících řádcích nejdříve od Éfy a pak i od Týnky. 

Jak to viděl Éfa:

Dopředu se to moc neplánovalo a když jsem o Vánocích objevil na telefonu zprávu od Báry „vypadá to, že varianta Roháče zvítězí“, nebylo cesty zpět. Jelo se tam auty, přesněji krátkou Feldou ve třech lidech z LB do Svitav, kde jsme přeházeli všechny krámy do větší Fabia Combi a už si to uháněli k našim sousedům. Když se jede nonstop přes noc v autě, tak si člověk moc neodpočine (aspoň ne řidič a navigátor), o tom bychom s předsedou mohli vyprávět, že jo?

Takže asi tak v 5:30 ráno jsme se ocitli na „náměstíčku“ v Jalovci a po sblajznutí potřebného cukroví a jiných dobrot vyrazili s plnou polní do lesa. Plizi něco povídal o penzionu, ten ale z vesnice nebyl vidět, tak jsme auto zanechali na hlavní třídě. Po krátkém ale krásném bloudění lesem jsme na zmíněný penzion přece jen narazili (tak třeba jindy to tam parknem).

Následoval pochod Jaloveckou dolinou a později nahoře Bobroveckou, kde razantně přibylo sněhu. Tam jsem si vzpomněl na pliziho větu „sněžnice jsme použili akorát jako sedátka“ a taky na to, jaké jsem pako, že jsem si je nepůjčil. Začalo se to víc bořit, někdy i po stehna, člověku to ubírá síly. Ostatní z týmu si to vesele štrádovali na sněžnicích a bylo jim hej. Teda do té doby než jsem dorazili do klečí někde ke konci Bobrovecké doliny, kde už toho měli všichni plné kecky. Plán byl vylézt do sedla Pálenica, jenže to jaksi nebylo vidět (ani nic jiného na 20 m). Po krátké pochůzce v mlze, jejíž výsledkem bylo pouze úsměvné kolečko, jsme to zapíchli, postavili stan, najedli se (br kaše a uzený jazyk), napili (šumák a slivka) a ulehli k zaslouženému spánku (asi v 14:30). Mezitím se počasí umoudřilo a hory ukázali svou přívětivější tvář. Ta noc byla nekonečná, budík nás probudil po 5 ráno. Uvařit, najíst se, sbalit stan a vyrazit na hřeben. Tam jsme se ocitli celkem brzo a mohli se tedy vydat dál na východ.

První větší kopce jako Brestovou a Salatín, jsme dali celkem v pohodě. Počínaje sedlem Parichvost jsme nazuli mačky a hůlky vyměnili za cepín, bylo to tak jistější. Před námi si to již pelášili asi 2 skupinky. Další vrcholy Spálené a Pachoľy šli přejít také bez větších problémů, stejně jako se vyškrábat na Baníkov. Čas byl zatím s námi, tak jsme se vydali slézt dolů do sedla a pokračovat dál na Hrubou kopu. Sestup se maličko zkomplikoval a tak přišlo na řadu i lano. A jelikož následovali Tri kopy, které spolu se slézáním hrany Baníkova byli nejtěžším místem výletu, navázali jsme se na lano.

Do čela jsem byl nominován já, takže jsem kromě funkce dokumentaristy, dostal ještě funkci vodiče. Dál už to šlo jako po másle (ledovým) a při západu slunce jsme si na jedné z Trech kop postavili záhrab pro náš stan. K večeři byla opět br kaše s uzeným jazykem, a jiné dobroty, to se osvědčilo. V noci celkem foukalo, ráno taky. Po sbalení stanu, opět navázaní na lano jsme pokračovali do Smutného sedla a dál přes vrchol Nohavice na Plačlivé. Dál to mělo být ostrý, následoval totiž Ostrý Roháč. Ten je ale v zimě dost v pohodě, cesta vede chvílemi po hraně, je to vzdušné a krásné. Sestup jsme taky nějak zmákli, použili občas zaledněné řetězy, které jsem si museli sem tam najít a vysekat.

A to už jsme se dostali do Jamnického sedla pod Volovec, konečně se odvázali z lana (docela to ve 4 lidech zdržuje a bezpečné to taky moc není) a vyběhli na vrchol. Tam sváča, slivka, výhledy, vyjasnění skutečnosti, že zůstaneme o den déle, jelikož počasí má být ok i dál a o bačouna (to je Týnky velkej pes) bude taky ještě postaráno. Tak jsme začali spřádat plán, kam dnes dojdeme. Směr je zřejmej (jak zpívají mí oblíbenci gnu), takže dojdeme do Ráčkovského sedla. No jo jenže po výstupu na Hrubý vrch, jehož název je přesný, jsme nějak zapomněli všichni myslet, spletli si směr a vyrazili na druhou stranu na Jakubínu.

 Tahle skutečnost nám docvakla kupodivu až při jídle ve stanu. Ten jsem postavili na jediném místě, kde nefoukalo a byli zato rádi. Večer se obloha zatáhla, moje hodinky ukazovali polojasno, ale pro jistotu jsem prubli 2 zdroje o zaslání předpovědi. Ta se shodovala s mýma hodinkami, takže jsme mohli klidně spát. Jenže zas tak klidné spaní to nebylo (aspoň ne v mém případě), prakticky celou noc jsem podpíral jednu stěnu stanu nohama, aby se nezbortil. Do toho nám dovnitř střídavě sněžilo a vůbec to bylo takové krušné. No není nad to, najít si místo, kde nefouká.

Ráno pořád zataženo, zima a vítr, ale v dálce se to začalo trhat, a to vneslo do naší mysli opět optimismus. Takže jsme se vrátili přes Jakubínu na Hrubý vrch a sešli už tou správnou cestou přes Končistou do Ráčkovského sedla.

Musím napsat, že právě tohle místo je ideální pro stan (ne však v 8 ráno). Cesta do sedla vede po hřebeni s nádhernými převějemi, je to jako v pohádce. Pak jsme přešli Klín, v sedle pod Bystrou nechali bágly a nalehko si vyběhli na Bystrou, kde jsou ty nej výhledy široko daleko (a taky je to nejvyšší hora Roháčů, že jo). Cestou nahoru potkali duhu, na vrcholu se chvíli tetelili blahem a pak sešli zpět k báglům do sedla. To byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.

Následoval už jen sestup Gáborovou dolinou podél potůčku, která byla chvílemi i na sněžnice a při jejím ústí nás přepadl spontánní hlad a snědli jsme skoro vše co zbylo a vysmátí došli do Ráčkové doliny. Pak pochod po totální ledovce až do Pribyliny. Tam nám byl nabídnut odvoz k autu (ještěže se vždy najdou ty správný lidi), takže asi v 18 jsme si to už valili do Mikuláše na halušky a pivo.

Vlastně byla ještě druhá tečka, a to oslava Nového roku v Olmiku na Svatém kopečku. Podívali jsme se na létající světélka, vypili půlku šáňa, snědli balíček arašídů a fofrem do Svitav, kde jsem našli chudáčka mojí feldu úplně zmrzlou a vycuclou. Tak jsme ji pomocí startovacích kabelů chvíli přemlouvali, ona po chvíli přestala trucovat a naše cesty se tedy mohly rozjet. Týnka odjela do Hlinska a zbytek na sever do LB.

Suma sumárum:

Prakticky celou dobu jsem měli polojasno až jasno (ukazovaly to mé hodinky), po dobu naší přítomnosti tam se, až na jedno malé extempore, nic vážného nestalo a vše vycházelo jako by to bylo předem domluvené.

Nejčastější jídlo: br kaše s uzeninou, sádlo se škvarkami a fíky.

Nejčastější pití: šumák, ledová tříšť a slivka.

Naťapáno přes 45km s převýšením 3500m, shlíženo ze 14 vrcholů nad 2000m

Co mít sebou příště: sněžnice na nástup, více slivky a špeku a vlajku HO SKOL

Díky Báře, Honzovi, Týnce a přírodě za báječný podnik.

Stejný výlet, stejná parta, jiný pohled, aneb jak to viděla Týnka:

Bára mi vyprávěla o plánech na povánoční dny – přechod Západních Tater, z kterých je vloni s Honzou vyhnalo počasí. Nadchlo mě to, tak proč se nepřipojit. A aby nás bylo do stanu pro 3 akorát, chyběl už jen Éfa. Předpověď vypadala více než dobře a tak nám nic nebránilo 27. večer se potkat ve Svitavách a vyrazit.

Cesta byla příjemná a veselá, před 5 ráno jsme za sborového zpěvu písní Suchého a Šlitra dorazili do Jalovce. Počasí nic moc, mrňalo, ale Éfovi hodinky hlásily polojasno, takže jsme byli naprosto v klidu. Trošku jsme se kolem Jalovce pomotávali, cestou necestou, značka neznačka, Báry srnčí stezka podél potoka byla obzvláště zaujímavá. Po slabé hodince jsme dorazili k penzionu, který prý Éfovi doporučil Plizi jako vhodné místo k zaparkování. Tímto děkuji Éfovi, že nedbal Pliziho rad a neochudil nás tak o krásný a dobrodružný první úsek cesty. Dál už jsme si to pádili pořád po žluté nahoru, nic nás nemohlo zastavit. Tedy kromě hustého sněžení a mlhy – Honza statečně razil cestu skrz kleče, Éfa v duchu litoval, že si tvrdohlavě nevzal sněžnice (ale boření se občas až po zadek snášel statečně s úsměvem). Já jsem si naivně myslela, že bloudíme, ale ukázalo se, že Honza má situaci pod kontrolou a přesně ví, kde jsme (někde pod Brestovou). Po obejití drobného kolečka jsme se rozhodli pro camping. Slabší povahy už pomalu přestávaly věřit Éfovým hodinkám a padla na ně nejedna rádobyvtipná poznámka. Nakonec jsme před nimi ale museli smeknout, protože zrovna, když jsme se ukládali asi v 15:15 ke spánku, mraky se rozestoupily a nádherně se vyjasnilo... Spát se mi rázem nechtělo, tak alespoň párkrát vyfotit romantiku okolo a vychutnat si zasloužené cigárko. Vzápětí jsem se dopustila začátečnické chyby – lehla jsem si ve stanu na kraj – brr. Když se ostatní poprvé vzbudili (v neuvěřitelných 17:30), ihned jsem manipulativním nátlakem na džentlmenství přesvědčila Éfu, aby si se mnou vyměnil místo. Do konce výletu toho hořce litoval.

Ráno kaši a teplý šumák s decentní příchutí uzeného jazyka od večeře a hurá hore. Při obouvání jsem proklínala svou lenost při nočním opuštění stanu – sešlapat si večer paty a ráno se na kost zmrzlé boty pokoušet nazout není nejlepší start dne. Řešil by to osvědčený postup – na WC bosky, ale na to ve stanu nebyla dostatečná sauna. Počasí ráno nádherné, krásný výhled na Fatru. Postupně jsme za zády nechali Brestovou, Salatín i Skriniarky – před námi šlo už pár skupin. Před Spálenou jsme nasadili mačky a začali si konečně připadat jako horalové (a taky si trhat návleky a kalhoty). Mě malinko znervózňovalo, že všichni ostatní se i navázali, ale byla jsem zkušenějšími členy skupiny přesvědčena, že je to zbytečné (a když to říkal i Kingáč, tak to musí být pravda). Baníkov byl nahoru snadnější, než jsme čekali, při sestupu jsme s Éfou zůstali trochu vzadu (Éfa fotil, já jsem brzda) a skupina švarných jinochů, které jsme došli na trochu zajímavějším místě, nám poněkud vyjeveně řekla, že „tam nějakej borec spadnul“. No nedošlo nám, že ten borec je Honza – zhučel si to několik metrů pod chodníček a naštěstí se mu nějak podařilo se zastavit. Éfa okamžitě spolu s Bárou chladnokrevně a briskně zahájili záchrannou akci a seběhli jsme kousek raději slaňmo. Honza vypadal poněkud v šoku, ale slivovice to spravila. Kluky Honza asi vyděsil a rozhodli se to otočit, protože „dál to prej je eště horší“. No tak jsme se začali těšit. Hrubá kopa byla odpočinková, ale před Tremi kopami už jsme se raději taky navázali. Tahle část byla moc hezká a adrenalinová a jak trefně poznamenal Éfa – „v létě vysmívané řetězy se nám teď celkem hodí“. Na jednom exponovanějším místě nás Éfa raději odjistil a sám pak v klidu seběhl. Už se nám stmívalo, tak jsme se utábořili na úpatí poslední Kopy. Přes den jsme se kasali, jak si večer dáme slivovici a Macháčka, ale po večeři jsme všichni padli za vlast. Éfa opět trochu profouknul, i přes náš důmyslný větrolam.

Svěží větřík nás vyprovázel i ráno, občas nás popohnal, občas položil... Během následujícího pochodu jsme začali objevovat i nevýhody navázání se – Éfa působil jak pes na vodítku, který by tak chtěl popoběhnout a ten hloupý špagát ho ne a ne pustit. Já jsem zase s hrůzou sledovala, jak se lano mezi mnou a Bárou neustále napíná a budu asi sakra fakt muset zrychlit. No občasné přišlápnutí mačkou snad neva, prý je to lano už na vyřazení, že jo Plizi?... Smutné sedlo a Nohavica byli v pohodě, Plačlivé nás trochu prověřilo, Ostrý Roháč byl nahoru za odměnu, dolů nám Éfův speciální traverz protáhnul kotníky a už nás čekal Volovec. Před ním jsme se ale odvázali a Éfa Volovec doslova vyběhl, jako utržený ze řetězu. Od začátku výletu se Éfa nechal několikrát slyšet, že by bylo fajn si pobyt trochu protáhnout a dojít dál. Když se zmínil, že Plizi došel za dva dny až do Pyšného sedla, svitlo nám, kde je jádro pudla Éfovy motivace. Chtěla jsem si trochu rýpnout, že ten čas už stejně netrhnem, tak o co jde, ale vzhledem k tomu, že Éfa by asi šel dvakrát rychleji, nemít u nohy uvázanou mě jako kouli, radši jsem mlčela. Cestou na Volovec jsem zvažovala možnost prodloužení výletu – ostatní (bez závazků či sobě navzájem závazkem) měli hned jasno. Volba to nebyla příliš těžká – když se jedná o sportovní výkon a blaho skupiny, musí jít osobní život jednotlivce stranou. Navíc poučena lety praxe jsem neslíbila návrat v konkrétní den a v takovém počasí by byl hřích sestoupit dolů, to musí uznat každý. Tak jsme mohli zvesela opustit přelidněný Volovec a pokračovat směr Bystrá. Výhledy na všechny strany, sluníčko, pohoda. A za chvíli impozantní Hrubý vrch – na ten jsme se škrábali s nehezkou hradbou mraků v zádech, když se slunce pomalu chýlilo k západu. Úkol byl jasný – dojít do Račkova sedla a uvelebit se ve spacácích. Ale změna je život a tak jsme místo toho přeběhli Jakubínu (soumrak nás díky úplňku nemohl vůbec rozhodit) a stan rozložili na místě, které Éfa s Bárou vyhodnotili jako „závětří“ – později se ukázalo, že spíš zrovna v tu chvíli bylo bezvětří, než cokoliv jiného, takže Éfa zase vymrzl. Ne, že bychom nevěřili Éfovým hodinkám, které už třetí den hlásily polojasno, ale pro jistotu jsme ještě napsali několika informátorům o předpověď počasí – všichni se shodli - je a má být hezky. Ok, tak tedy sněžení a mlhu budeme ignorovat, do rána se určitě vyčasí.

Když jsme s Bárou ráno uviděly správný hřeben a v dálce Bystrou, poněkud se nám podlomila kolena a Bára to vystihla – „ta Bystrá se mi nezdá moc reálná“ – to bychom ale Éfovi přece nemohli udělat, no ne? Místo ranní rozcvičky jsem si opět vyběhli na Jakubínu a na Hrubý vrch a vydali se tentokrát už správným směrem. Když jsme cestou do Račkova sedla míjeli několik útulných dolíčků jako stvořených pro přenocování v bezvětří, Éfa trochu skřípal zuby. Hřeben před námi lákal k projití, střídání slunce a stínu, sníh ve větru, krásný vrchol Končistá a za ní nádherný Klín, perfektní. Honza nasadil vražedné tempo a během chvíle nám utekl, podařilo se mu díky tomu vidět kamzíka. Ani jsme se nenadáli a už jsme byli pod Bystrou, shodili jsme zátěž a nalehko ji zdolali (já už tedy spíš vyplazila). Éfa měl pravdu, stálo to za to – Vysoké Tatry se tyčily na dosah ruky, viditelnost skvělá a nálada taky. Po sestupu z Bystré se nás Éfa pokusil přesvědčit ještě na Blyšť, ale byl přehlasován a sestoupili jsme Banistou dolinou, podél potůčku a po zamrzlé silnici do Pribyliny. O 20 minut nám ujel poslední autobus do Liptovského Mikuláše, ale Honza naštěstí nezaváhal a sjednal nám odvoz. Velký dík patří neznámému běžkaři, který nás dovezl až k autu, přestože už na něj netrpělivě čekala silvestrovská parta. Neuváženě jsem se mu za to chystala dát naše tři zbylé lahváče, ale Honza zkušeně jednoho ztopil a následně vypil (spolu s námi). Auto nestálo na špalkách, jak jsem se trochu obávala vzhledem ke squatovitému obydlí za vesnicí, dokonce mi bratia i vyzdobili kapotu – znakem Tří sester, je vidět, že mají českou muziku rádi. V Mikuláši se nám povedlo neuveritelné – sehnat restauraci, kde nebyla žádná silvestrovská akce a kde nám udělali halušky a mohla nastat nejnebezpečnější část výletu – cesta domů se mnou za volantem.

Půlnoc na Svatém kopečku u Olomouce. Tvrdý návrat zpátky mezi lidi, ale za to krásný výhled na ohňostroje po celé Olomouci, architektonická přednáška gratis navrch, já vzhledem k naprosté střízlivosti trochu melancholického rozjímání. Ve Svitavách už stačilo jen nahodit Éfovu chcíplotinu, přeházet věci a rozloučit se. Výlet krásný, stál za to.

• Předchozí
• Následující