Vzpomínky na našeho kamaráda

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Petr Ehl

Kategorie: Články

Je sobota ráno, právě se chystám opustit byt, abych se po delší době projel na silničce, když mě vyruší telefon a v něm mi Bahi sděluje tu strašně smutnou zprávu. Vůbec nevím, co mám dělat, jestli pokračovat v původním plánu nebo jít tiše truchlit do útrob bytu. Po chvilce zvažování nasedám na kolo s tím, že aktivní pohyb je nejlepší způsob jak přijít na jiné myšlenky. Nakonec jsem trasu přes Ještěd a Jizerky řádně natáhl a celou tu dobu mi v mé mysli dělal společnost náš parťák a největší borec z oddílu, Plizi.

Vzpomínám si na první setkání. Bylo to za mých studií po lezení s Kubou Kaššákem v Příhrazích, kde mě seznámil s Plizim, Klapčou a jejich psem Charlesem u piva dole v hospodě. Pár dní na to jsem už hltal v E9tce jeho vyprávění na promítání z Peru. V mých očích velkej hrdina, pravej horolezec. 

 

Tenkrát vylezli spolu s Ondrou ty nejlepší hory v Cordillera Blanca. Kuba popisoval jejich setkání na K70 illegal slovy: „to je takovej druhej Plizi“ a divně se u toho uculoval. On s jazykem na vestě, oni se celý závod bavili a jeli na pohodu. To, že si Kuba nevymýšlel, jsem měl možnost poznat na jednom fesťáku v Teplicích nad Metují, kde oba borci získali čestné uznání od ČHS za prváč v Pakoši na Uzum Brakk. Ten večer se řádně zmazali, druhej den ráno chtěl Ondra běžet za každou cenu Buffokros. Potkal jsem ho před startem, soukal do sebe vývar, na nohou Pliziho maratónky (svoje neměl) a v očích se dalo spíš vytušit než vidět odhodlání bežet. K mému udivu tenkrát Ondra doběhl mezi horolezci na bednu. Po doběhu říkal, že se na cílové čáře málem poblil, čemuž jsem se vůbec nedivil, ale nějak to prý odběhl.

Krátce poté jsme se s Plizim domluvili a vyrazili lízt na písek. Myslím, že to bylo do Prachova. Tam asi začalo naše přátelství na laně. Vylezli jsem spolu tenkrát kromě jiným pěkných cest i legendární, trochu morálovou JV cestu na Jehlu.

 

Nechal mě to tahat, byl to kámoš. Zážitky jak sviň a ty pak v dalších letech přibývaly.

V Květnu jsme pak ještě společně s Kubou doplnili partu kolem Martina Horáka a Milána a jeli na jejich tradiční výpad do Saska. První seznámení s touto nádhernou oblastí, kam jsme se pak opakovaně vraceli ať už sami ve dvou či v rámci oddílových výjezdů.

Jednou takhle přišel s tím, že s dalšími kámoši chtějí založit horolezecký klub, jestli bych se nechtěl taky přidat. Tenkrát jsem byl členem HO Komorní výtah LB, ale co si vzpomínám, tak nebyly žádné schůze, oddílové akce, tak jsem ani moc neváhal a s nadšením souhlasil. Zbýval vymyslet název, HO SKOL, jo, to je dobrý, proč ne.

Postupem času jsem v oddíle poznal další skvělé lidi a začali jsem spolu podnikat různé akce ať už to byly krátké lezecké výpady do zdejších skal, lezení v nedalekém Oybínu nebo z mého pohledu legendární víkendy v Sasku či parádní závody na běžkách různě po Evropě.

 

 

K Sasku se váže kromě jiných ještě jedna historka. Lezli jsem až do setmění s Plizim ve Schmilce a spíš liní než nevědomí, spali pod širákem u turistické cesty na měkkém písku. Jakéto překvapení, když nás ráno probouzí zelený mužík s úsměvem na tváři pozdravem Gutten Morgen. No stálo nás to 73 Éček každého a dělali si z toho prdel, že máme předplaceno na mnoho let dopředu.

S Plizim jsme vylezli spoustu cest na písku od Sušek po Prachov, Skalák nebo Zbiroh. Na Sušky či Panťák jsme párkrát jezdili v týdnu na kole. On bral lano, já zase cajky. Nezapomenu na společné lezení v Jizerkách. Některé výlety vedly kousek za hranice, ať už do Oybínu, lomu v Königshaimu nebo třeba do žulové oblasti Rudawy Janowickie v Polsku.

Další kapitolou byly vícedélky v horách. První seznámení s vápencem v Gosaukammu v oblasti Dachsteinu, lezení na Daumling spolu s Bombisem či cesty "Eine fahrt nach emental" na Eisgrubenturm.

S dalších nezapomenulných akcí nemůžu nevzpomenout na Hochkönig, Tennegebirge a Wilder Kaiser v Rakousku. Pokaždé to byly parádní cesty, skvělé akce.

Že měl v sobě nezdolnou vůli dokazoval nejen na skalách, ale každoročně i na Muchovmanovi, kde zajížděl parádní časy na svém úseku na kole a nejednou tak stáli se štafetou na bedně. Nejvíc se tomu asi divil Fanoušek když říkal: „jak můžeš takhle jezdit na té hyeně“.

Jedno léto na fesťáku, potom, co se vrátili s Ondrou z Kyrgychzstánu, jsme se vraceli ze Teplických skal a Plizi vytáhl tábák ve formě slisovaných kuliček. Ptám se, co to dělá a on, že to je jako když si dáš čtyři piva. Tak jsem si vzal pár kuliček narval pod ret a čekal, co přijde. Po pár minutách furt nic, říkám mu „nic to nedělá“ a on odpověděl: „tak jsi si toho vzal málo" a dal mi další dávku. Než jsme došli k autu, začal jsem se cejtit nějak divně. Nasedneme do auta a jedeme těch pár kilometrů ze skal do města. Začalo mi být hůř a děsný vedro: „Otevřete všechna okna“. V Teplicích jsem seděl na schodech naproti kinu, ještě zelený, s lístkem na filmový blok v ruce a vůbec se mi dovnitř nechtělo.

Nemůžu nezmínit také společné běžkařské soustředění u nás (Orličák, Jizerka, Karlův běh, Šumavák či různé závody po Evropě, Bodenmais, první Vasák, Birken, kterej nám zrušili hodinu před startem nebo kombo Königsludwiglauf s La Transjurassienne i s krátkým skialpovým intermezzem. Nezapomenu na jednu hlášku z mého prvního skialpového dobrodružství (měl jsem tenkrát půjčené Pliziho skialpy), když jsme došli ve čtyřce lavinovce pod skálu a já mu říkám: „tohle ale dolů nesjedu“ a on na to suše: „hm, tak to máš blbý, to budeš muset jít dolů pěšky“ a zmizel za Bombisem a Klapčou v asi dvoumetrovým prašanu.

Vážil jsem si ho jako kamaráda, co nikdy nezkazil legraci, měl neuvěřitelnou vytrvalost a vůli a vždy na něj byl spoleh. Nejen pro to si ho často vybírali kamarádi jako svědka na svatbě.

Byl to v duši pankáč a taky velkej bojovník, což dokazoval nejen na závodech, ale i po nákaze klíšťovou encefalitidou. To ležel na infekčním v Liberci, když jsme ho navštívili a i když mu opravdu nebylo do skoku, přesto se s námi bavil a sem tam se v bolestech i zasmál. Za pár týdnů, co se z toho dostal, jsme už seděli v jeho oktávce a pádili lízt do Kaiseru. Následky nemoci byly u něj znát, hlava ho pořád bolela, přesto do toho šel s nadšením a odhodláním sobě vlastním. Vylezli jsme tam krásné dvě cesty, k ránu mokli pod širákem, přesto bylo dobře.

Byl také iniciátorem různých výzev, ke svým 33-tinám si nadělil 33 cest na Stržáku v Jizerkách a Bombis ho v tom podpořil. Ke 40-cetinám vymyslel parádní variantu hřebenovky na Kohouťáku a prvovýstup nazval varianta Levý hák.

Ještě musím zmínit jeden prvýstup na Sedmou vež v Příhrazích, ke kterému jsem se přichomejtl druhý den, a který měli rozpracovaný s Bombisem. Pojmenovali jsme ho Opomenutá hrana. Můj nápad na název cesty „Může se stát, že bude chcát“ tenkrát neuspěl.

Jeho nápad bylo zavést lezecký deníček jako práci jednoho svého studenta na průmce (tam si trochu naběhl a musel to pak sám dodělat), kvízy na každém posledním slanění nebo nově úkoly v HO SKOL Rock legends.

Při naší poslední společné lezecké akci cestou na Ortler jsme se dlouze bavili o tom, kudy dojet ke Sněžce a zpět na kole nebo rozebírali Kauschkovy prvovýstupy v Jizerkách a okolí a k tomu nám hrály SPS a E!E.  Kdo jiný by mohl vymyslet vylézt severku rovnou z auta po celonočním řízení (protože jinak se to za víkend stihnout nedá). Nedovolil jsem si mu to rozmlouvat a šel do toho, protože jsem věděl s kým do toho jdu a ač jsem v tempu docela zaostával, byl z toho parádní podnik.

Poslední společné okamžiky na Márově rozlučce se svobodou a následně i svatbě s Ifkou rezonují doteď, byla to velká prdel a všichni přítomní jistě jen tak nezapomenou.

Závěrem si dovolím napsat za celý oddíl HO SKOL.

"Plizi, kamaráde, díky za vše, co jsme spolu prožili, byl jsi pro nás vzor."