Dvě velké stěny, dva malé příběhy

• Vytisknout

Podrobnosti

Napsal Jiří Pliska

Kategorie: Články

Stěna první: Westwand -Totenkirchl, 7- UIAA, 750m / Wilder Kaiser (Rakousko)

 

Nápad na to se do toho pustit, vznikl v srpnu 2016, kdy jsme pytlili, mokli, ale taky si parádně zalezli s Plizim v 1000-metrové stěně Kleine Haltu. Na vršku (po menší toaletě) se podívali dolů a uzřeli ohromnou západní stěnu Totenkirchlu. Zásah.

Po otrkání se v Dülferovi na Fleischbanku v roce 2017, uzrál ten pravý čas, se po 4 letech podívat na zoubek této stěny. Když Hans Dülfer s parťákem tuhle megastěnu v roce 1913 vylezli, museli se jistě zpít do němoty. Smekám před jejich výkonem, to chtělo velkou kuráž. První den jsme si na seznámení s matrošem dali hranu direkt na Christaturm, což je pěkná cesta, i když klíčová místa již dost oklouzaná a další den šli na věc. Budíček na parkáči před šestou, za tmy vyrážíme s vidinou dlouhého dne.Tak tedy stojíme se Šochym konečně pod stěnou (předcházelo tomu menší bloudění, jak jinak) asi v 8 ráno. Čeká nás trochu klouzání po tvrdém firnu a protože jsme si nebrali mačky, tak dobrodrůžo začíná už pod nástupem do stěny. Skáčeme odtrhovku a pouštíme se kaňonem vzhůru (při velké vodě by to byl dost dobrej kaňoning). Vodou vymletá skála, vlhká a kluzká, místy zelená paráda. První štand je až někde po 120 m 2-3kového lezení. Část jdeme pro ušetření času sólo. Čím jsme výš, tím je to horší a poslouchám slova parťáka, že jsme asi někde jinde. Když nacházím konečně první štand, je v nás kapka naděje, že bychom mohli být ve správné cestě.

 

Pár délek a jsme na pilířku a Šochy mění svá rozhodnutí o správnosti směru co 5 minut. Začínám být ale imunní a soustředím se raději na cestu. Střídáme pravidelně až asi do půlky stěny. Nutno dodat, že jištění tam moc není a pokud jo, nebudí v rozchrastané skále moc důvěru. Naštěstí asi od půlky se kvalita skály mění a nabízí tak parádní lezecké délky vyvážené obtížnosti.  Ještě než dolezeme ke klíčové délce cesty, což je delikátní, vzdušný traverz musíme se popasírovat se zajímavou šestkovou délkou (obzvláště druholezec ji bude milovat), která kromě různých traverzů, nabízí i slezy a vůbec je to zábava. „To neslezu, to nedám“, „hm jenže musíš, jiná cesta není, to dáš, když tak se chyť smyčky“, chlácholím svého spolulezce. Traverz za 7- má Šochy nakoukanej z telky a asi proto mi rád přenechává první konec lana. No dobrá, cejtím se dobře a docela se těším, co mě tam čeká. Slez, výlez na římsu a hurá do něj. Na ruce tam nic moc není, když nepočítám jeden nehtovej chýtek (A.O. by zajásal, že supr madlo). Pár kroků na jistotu, přelézám čistě a dolézám natejkací spárou. Pak zajásám.

Tuše, že budu muset zbytek cesty dotáhnout až nahoru, jásal bych asi míň.

No nic vylézt to musíme, čas kvapí. Následují další „podařené“ délky, další traverzy, nejištěné odlezy, pochyby kudy dál. Nakonec asi i trochu se štěstím (kromě jednoho Šochyho pádu, kterej jsem včas zachytil, jsem chytil i spoustu sprostých výrazů) po osmé večerní po cca 11 hod lezení stojíme u námořního řetězu nahoře na vršku hlavního vrcholu. Zalamujeme klasicky palce, píšeme se do knížky. Kousek žvance, pár fotek při západu slunce a šup dolů. Šochy cestu dolů tak nějak zná (lezl kdysi Kirchlexpress) a proto mě popohání co nejrychleji dolů, což je nekonečnou kombinací slanění a slezů. „Dělej, támhle jsem zahlídl lidi, musíme je dohnat, to bude vůdce a zná cestu dolů“ říká Šochy a mizí někde za rohy. Skupinu jsme dohnali, jenže místo guida jsme natrefili na mladíky, krajany, bylo jich šest a cestu moc neznali. Nedá se nic dělat, slunce už dávno zapadlo, předbíháme a upalujeme, nepolevujeme. Po 2 hodinách konečně u chaty, po další hodině dole na parkáči nás vítá udivenej Doudlebák se zbytkem posádky (myslel si, že bude další slezová nocovka) se slovy, že musíme hned zmizet. Slova uznání, že jsme vydrželi na tom slunci min. 7 hodin, rychle do sebe hážem pivo a uháníme někam, kde nás budou mít rádi.

Závěrem: naprostá horská klasika, těžší klása (jak už to u Dülfera bývá), prověří jak orientační, tak verbální schopnosti jedinců. Jedna z nejhezčích cest na vápně, co jsem lezl.

Kdy a kde: Červenec 2020,  Wilder Kaiser (Rakousko)

Lezli to: Šochy, Éfa

Stěna druhá: Inschallah – Punta Allievi, 6b+, 750m (680m + 70m po hřebeni) / Bergell (Itálie)

Poprvé jsem o ni zakopl, alespoň slovně už v roce 2010. Bylo to po mé první návštěvě Bergellu z italské strany, žulového ráje na zemi. Po pár dalších návštěvách během následujících 10 let, nastal ten správný okamžik (také díky nešťastné nadílce Cengala v podobě několik miliónů tun kamení v roce 2017 a znepřístupnění oblasti pod Sciorami) se do toho pustit. Po předchozí dohodě měníme tedy hlavní cíl na cestu Inschallah na Punta Allievi. Cesta ubíhá celkem rychle až do doby, kdy vjíždíme na lichtejnštejnské hranice (ano, opět šetříme za švýcarskou dálniční známku), pro těch 100 km k Churu se to nevyplatí. Jenže na hranicích kontrola, v Churu zácpa a místo půl hodiny je zdržení 2 hodiny. Slovy Šochyho: „už nikdy víc“.

Přece jen to ale mělo smysl. Díky zdržení přijíždíme do San Martina na parkáč v průtrži mračen a jako mávnutím kouzelného proutku přestává pršet. Cestu nahoru už znám, proto se na 5hod výstup zas tak úplně netěším. Šochy naštěstí neví, do čeho jde a tak bez řečí jde. Po asi 2 hodinách s těžkými krysami na zádech nacházíme rovný plácek těsně pod hranicí lesa a uléháme pod hvězdami. 10 minut mi nazpět Šochy hlásil, že už toho stoupání má po krk, takže v pravý čas.

Ráno to už lehce dojdeme na pastviny pod závěrečným stoupáním k chatě, domluvíme se na rozpinku v podobě cesty Top Ten na Quota 2585. Parádní cesta za 6b, není zadarmo, hladké plotny dole prověří. Další den měl být den D. Jenže se nám nedaří rozluštit počáteční rébus, tzn. nalézt začátek cesty Inschallah. Nacházíme nýty vlevo a protože nevíme co to je, po třech délkách pytlíme a slaňujeme zpět dolů. Byla to cesta Il Fortissimo, a třetí délka za 6b+ byla v mém podání pěkná hákovačka. Po nezdaru vedle se nám přece jen daří nalézt začátek Inschallaha, odcházíme s nadějí, že příští den to vylezeme. Zbytek dne trávíme focením zvěře, kafíčkem na chatě, seznamujeme se s video direktorem Erose Ramazottiho, jehož prý mistr vyhodil a skončil tak na chatě Allievi (příběh, kterej jen tak nevymyslíš) a popolejzáním kratších cest nad chatou. Chatař nám davá ještě dobré rady v podobě sestupu po hraně a zářezem (rozhodně lepší varianta než slanění cestou) a tipu na další pecku, klasiku po vlastním Mario dell´Oro. Díky kámo.

 

Druhý den D, budíček na šestou, krátká snídaně a znovu pod stěnu. Stříhat nemusíme, Šochy mi rád první délku přenechává. Díky ústupu ledovce, první nýt někde v 10 metrech a ještě ke všemu není zespodu vidět. Jištění k němu nic moc, spíš nic než moc. Nejmenší mosaznej mikrostoper, házet tlamu bych do něj nechtěl. První délka je papírově za 6a+, realita je spíš 6c+/7a. Plotny bez stupů, malé krystaly na přídrž jen někde, stojí mě to jeden odsed a jednu tlamu a odspodu se ozývá: „nechceš se na to radši vysr.., lezeš to 50 minut a čeká nás dalších 16 délek, to nestihnem“. To je voda na můj mlejn, taky díky té tlamě se zdravě naštvu a přelézám klíčové místo první délky. Šochy je zmrzlej, v zájmu rychlosti hákuje a dolézá ke mně na štand. Pokračujeme, po 4 délkách už to má zlehknout. Taky že jo, dolézáme spodní plató, všechny těžké délky mi Šochy kamarádsky přenechává se slovy „jsi lepší lezec“ a nás to oba začíná dost bavit. Další délky nabízí nádherné lezení v parádní kompaktní žule a rychle se blížíme k závěrečné klíčové délce (dle průvodce) za 6b+. Jdu na to, čekám nějakou kulišárnu, ale naštěstí přes převis to jde a pak mě čeká silovej sokol, kde si přizaložím i pár friendů (plus jeden je tam erár), vsunu i pár žab a dolézám pak i další délku na vršek.

Tedy úplnej vršek už po svých (cca 70m po hřebeni) k vrcholovému křížku. Počasí nás podrželo, supr výhledy mimo jiné i na Sciory, Cengalo, Baroni, Rasicu. Ke sváče pár Šochyho gumídků a tyčku, sestup pak po svých (vyplatí se vzít nahoru pevné boty) po hraně a po mužících zářezem až dolů nad chatu za cca 1,5 hod. Večer na oslavu pivo a víno. Ráno se má zkazit počasí a nás čeká brzké stávání a dlouhý sestup dolů, který i se zastávkou na toaletu sbíháme pod 2,5 hod. Přicházíme k Luně Nascentě, místnímu refíčku, dáváme kafe a začíná pršet.

Závěrem: Šochy si to tam zamiloval (já už před 10 lety), po návratu mi píše: „Chci se tam vrátit. Víno, bivak, Punta Baroni, hvězdy“ Nezbývá než souhlasit. Tak třeba napřesrok opět v Bergellu, Skol.

Kdy a kde: srpen 2020, Bergell (Itálie)