Peuterey Integrále
- Podrobnosti
- Napsal Jiří Pliska
- Kategorie: Články
Začátkem července přichází čas na tradiční výpad do Chamonix. Předpověď hlásí několik dní parádního počasí a byla by škoda toho nevyužít. Ondra přifrčí z Grenoblu a oddílovou sestavu doplňují Raďas, Bahi a Tomek. Po jízdě s exkurzí na německém venkově a noční prohlídce Lausanne nás Chamonix vítá tyrkysově modrou oblohou. Inventář průvodců jsme s Tomkem doplnili už loni a tak nezbývá než po croissantu a kafíčku vyrazit do hor. S Ondrou máme v plánu prozkoumat italskou stranu Mount Blancu. Nejasné plány končí na dvojici variant Pueterey Integrále a návštěvě bivaku Eccles a kombinací Bonattiho na Red Pillar a Innominaty. V autobuse (15 €) do Courmayeru padá volba na první variantu - jeden z nejdelších alpských hřebenů.
Stopem se dostáváme k nástupu na kouzelné loučky kolem příjemného kempu ve starobylé vesničce Peuterey a míříme k chatě Borelli. Tomu říkám ideální nástup. Žádné zbytečné chození a hned pěkně strmě po skalách a žebřících vzhůru. Na chatě dalekohledem zkoumáme prvních padesát délek jižním hřebenem Aig. Noire de Peuterey a odlehčujeme zásoby baget a saucissonu. Marně se snažím zapamatovat názvy všech věžiček (Gamba - ta se obchází, Bifida, Welzenbach, Brendel, Ottoz, Bich) V paměti mi utkví jen Punta Bitch. Topo má Ondra ve francouzštině a tak mi tahle starost odpadá.
Slunce svítí a tak nevydržíme a navečer ještě vyrážíme ukrojit kousek koláče a vylézt pár délek, abychom ráno nemuseli tak brzo vstávat. Bivakujeme na krásné pohodlné poličce někde kolem R7 s krásným výhledem na masiv Paradisa. A ten měsíc v úplňku, jaký ani Éfa neviděl a záviděl. Jen nevím co budu dělat zítra v malých lezečkách (velikost jsem plánu bohužel nepřizpůsobil), když po pár délkách už v nich nemůžu vydržet. Asi napuchlé nohy po cestě autem.
Ráno nás vítá teplými paprsky slunce a krásně pevnou skálou, tak vzhůru. Už první pětková délka přes lehce převislý boulder prověří. Klasifikace teda bude poctivá. Možná je to spíš tím, že je to naše letošní první cesta v horách a na skalách jsme toho taky moc nepolezli a aklimatizaci pro zvýšení sportovní hodnoty vynechali. Kousek dál nás předbíhají dva rychlíci, kteří sice berou všechno a my lezeme čistě, ale všechna čest. Alespoň budou nahoře ve sněhu stopy. Podle vůdců z Chamonix zatím ještě Integrálu letos nikdo nelezl. Cesta příjemně ubíhá (až na ty malé lezečky). Nohoru, slanit, nahoru, slanit inu někde těch 4500 vertikálních metrů musíme nabrat.
Taky se projevuje nevýhoda biváčku. Dost brzo nám došla voda. Naštěstí na oběd najdeme zbyteček sněhu a bagetu s kozím sýrem nemusíme jíst suchou. Na Pointe Ottoz nás čeká série klíčových délek za 5c. S batohem si tu člověk docela pěkně zaleze. Poslední metry na věž Pointe Bitch vzdávají hold jejímu jménu, ale lezečky už si rozhodně nenadám a v širočině si vzpomenu na Éfu. Po pár slaněních a lehkém terénu nás vítá hlavní vrchol Aig. Noire.
To už je opravdu šest večer? Tak to budeme mít akorát. Na bivak Craveri to dneska nestihneme, ale pod slaněním má být voda a pěkné plošinky. Slaňáky jsou pěkně vzdušné a od roku 2016 nově vybavené dvěma nýty s červenou smyčkou. Tomu říkám servis. Ani nevyužijeme naše dvojčata, které se spíš pletou a od Noire bude jedno vždycky odpočívat v batohu. S přicházejícím večerem je třeba dbát na hygienu a tak dáváme kvalitní sprchu v převislém komíně. Teplá netekla. Slanění je nakonec asi 18. Vody je dole dost, ale bezpečná plošinka nikde a tak uhýbáme z popsané trasy směrem k jižnímu sedlu Dames Anglaises, kde tušíme plošinku. S přicházející tmou se suneme sněhovým žlabem k nejistému cíli. Po tmě dolézám na hřeben v totálních sračkách a nezbývá přelézt věžičku, co vypadá, že celá spadne. Za ní překvapivě zírám na pěknou plošinku. Máme štěstí.
Ráno nespěcháme a připravujeme se na variantu dalších dvou lezeckých dní. Dvě délky hřebínkem na Pointe Isolée jsou světlou výjimkou na věžích Anglických dam. Jinak sračky, sračky, sračky, ale ty výhledy. Ošklivé lezení, krásný výlet. Bivak Craveri nabízí možnost výměny lezeček. Výběr je super, ale už je nebudeme potřebovat a tak si nechávám svoje mučidla. Dneska nikam nepospícháme a tak si užíváme poslední bagetku se voňavým sýrem a ze sněhu hasíme žízeň.
Následuje traverz, kousek pěkné stěny a několikahodinové hledání s výstižným popisem v průvodci - přes tři výrazná žebra a nahoru za vrchol Pointe Guillermina. Pak postupně přes pár věžiček dolézáme na konec skalnatého hřebínku pod Aig. Blanche de Peuterey. Tu bychom ještě hravě přeběhli, ale před studeným bivakem v letních spacáčcích v sedle Blanche dáváme přednost kamenné ohrádce. A vychutnáváme si pozici s výhledem snů. Po večeři přichází ke slovu i tabáček, tomu říkám dovolená.
Díky sílícímu větru (kluci co ho chytli hned z první na Dent du Geant by mohli vyprávět...) nebyla noc tak teplá, jak jsme si představovali a tak si svítání užíváme na vrcholku Aig. Blanche po přechodu známého fotogenického sněhového hřebene ve tvaru půlměsíce. Pak přichází sedm slaňáků (opět nově vynýtovaných) do sedla.
Tady nacházíme dva vykopané bivaky a stopy končí? Cesta na Grand Pilier d'Angle není vůbec zřejmá. M2 si představuju trochu jinak. Nakonec nacházíme správný nástup. Odjistíme dvě délky a pak už současně kličkujeme směrem k hřebenu a postupně k vrcholu pilíře. Pěkné, ale vleče se to. Ještě, že můžeme pozorovat skalní pilíře Mount Blancu, které máme jako na dlani. Ještě to tu na pár návštěv bude. Zbývá sněholedová stráň na MB du Courmayer. Nakonec i tady je pár překvapení a ještě si trochu zalezeme.
Nahoře funí, ale je pořád azůro. Před polednem jsme na vršku, kde je nečekaně málo lidí. Dlouho vychutnáváme výhledy a pak už vzhůru dolů. V noci jsem záhadně vypustil camelbag a protože jsme líní vařit a ani plyn by nejspíš nestačil, tak trpíme žízní. Já navíc zjišťuji, že s otlačenými palci z lezeček se moc dobře nesestupuje a loudám se za Ondrou. Žízeň hasíme až pod Ruinama z mini potůčku. Relaxujeme a dolů se nám nechce. Ale každá voda jednou steče dolů a i my musíme vyrazit.
Z letargie nás vytáhne až telefon od Diane, že za 10 min nám jede poslední vláček, jestli to stihneme? Stanice musí být blízko, ale vidět ještě není. Ke slovu přichází běh. V mém podání stylem postřeleného medvěda. Za 9 min jsme na stanici a můžeme se v bluesovém rytmu kolíbat do údolí. Uf pěšky už bych to jít nechtěl. V Les Houches na nás čeká Diane s taxíkem a frčíme do Cham na pivo a hambáč a pak už domů, do Podolí, do lékárny, do pr... Ještě že to Raďas tak pěkně opět s prohlídkou Lausanne odřídil.
Jak říká Tomek, kdyby ta cesta byla o polovinu kratší, tak je pořád dlouhá, ale stojí za to. Alpinismus se vším všudy, ale hřebeny chvilku vynechám. (Za 14 dní jsme si s Hančou dali Biancograt na Berninu a Piz Palü a za dalších 14 Stüdlgrat na Glockner :-))